PÁTEK 2. 10., 15.30 h | O kavárnách i osobnostech, které v nich tvořily a diskutovaly, s kurátory výstavy, historiky Evou Ševčíkovou a Jiřím Sochorkem. Výstava Ostravská kavárna představuje historii kaváren od přelomu 19. a 20. století až po současnost. Přibližuje je jako místa setkávání, architektonické fenomény i centra kulturního a společenského života. Návštěvníci a návštěvnice se dozvědí více o podobě legendárních podniků, jejich proměnách i osobnostech, které byly s kavárenským prostředím spojené. Kapacita prohlídky je 25 osob. Rezervace zdarma od 13. 9. 2026 na GoOut.
SOBOTA 3. 10., 10 h a 13 h | Fotoarchivem historických snímků Ostravského muzea s historikem Jiřím Sochorkem. Sbírka čítá tisíce snímků, na kterých lze sledovat proměny města, jeho ulic, známých staveb i podob bydlení v různých dobách. Autentické fotografie přibližují, jak se Ostrava postupně utvářela a měnila – od jednotlivých budov až po atmosféru jejích čtvrtí. Prohlídky se konají v 10:00 a ve 13:00. Kapacita každé prohlídky 6 osob. Rezervace zdarma od 13. 9. 2026 na GoOut.
ÚTERÝ 6. 10., 17 h | O proměnách lokální architektury a způsobu bydlení od 13. do 16. století s archeologem Zbyňkem Moravcem. Jak vypadaly domy, ve kterých žili obyvatelé středověké Ostravy? Co o jejich podobě, uspořádání a každodenním provozu prozradily archeologické výzkumy posledních desetiletí? Kapacita přednášky je 30 osob. Rezervace zdarma od 13. 9. 2026 na GoOut.
ÚTERÝ 6. 10., 16 h | Výběr ikonických předmětů 50. – 90. let ze sbírek Ostravského muzea s kurátorkou uměleckohistorických sbírek Monikou Piegerovou. Co dělalo domov domovem v druhé polovině 20. století? Výklad přiblíží materiály, technologie a tvary, které formovaly estetiku československých domácností, i nadčasový design, vybavení a technické vymoženosti tvořící pomyslné hvězdy tehdejších interiérů. Kapacita programu je 15 osob. Rezervace zdarma od 13. 9. 2026 na GoOut.
OSTRAVA NA SOUTOKU ŘEK
Přírodovědná část výstavy Ostrava nevídaná
Toky řek na Moravě díky rovinatému reliéfu určovaly odpradávna průběh komunikačních tras. Podél řeky Moravy byl přístup až k dnešnímu Přerovu, a odtud podél Odry a Bečvy až za Moravskou bránu. Z moravského vnitrozemí směřovala trasa karpatskou stranou Moravské brány (Příbor, Stará Ves) vysokým břehem Odry k brodu pod Landekem. Štěrkopísková niva řek byla volná, krytá jen nízkou vegetací a často se měnícím tokem. Povodně byly časté a krátké, protože okolní lesy a lesní půda vsakovaly obrovské množství vody. Odkazem starých tras vedených kolem řeky Odry a Opavy jsou jejich předslovanská jména. Řeka Odra je zmíněna už u Ptolemaia jako Uiadus, dále v letech 892 až 968 jako Odagara, Odra, Odera, Adoram a v roce 1075 jako Oddara. První písemná zmínka o řece Opavě pochází z roku 1031 pod označením Vpa a další je z roku 1062 Opa.
Vznikem kulturní krajiny koncem 12. století kolonizací Opavska a později až za tzv. velké kolonizace ve druhé polovině 13. a 14. století došlo ke změnám vegetace a charakteru toku řek. V podhůří byl vykácen les a nahrazen pastvinami a poli, spotřeba stavebního dřeva a kamene narůstala. Následkem odlesnění povodně odnášely zeminu z polí i pastvin a ukládaly ji v říčních nivách. Náplavy zeminy umožnily vznik lužního lesa, tzv. jilmových doubrav, v údolích na soutocích Odry s Opavou a Ostravicí. Jilmové doubravy rostly duby, jilmy, jasany, místy bažinné olšiny. Výše toku Odry, Opavy i Ostravice jsou pak další typy luhu tzv. střemchové jaseniny, a bezprostředně podél toku Ostravice měkké luhy s vrbou bílou. Okolní lesy Ostravské pánve dále od řek byly tvořeny dubem, bukem a jedlí. V přirozených úsecích řek se dodnes nacházejí říční rákosiny.
Místy v kamenitém řečišti Opavy rostou vzplývavé porosty lakušníku štětičkového se stolístkem klasnatým. Zejména na mrtvá ramena v nivě Odry je vázán výskyt stulíku žlutého, v minulosti také leknínu bílého aj. Budováním rozsáhlé rybniční soustavy na Odře, Opavě i Ostravici v 15. století vznikly další vodní plochy, na kterých našly životní podmínky vodní rostliny, jako jsou kotvice plovoucí, nepukalka plovoucí či plavín štítnatý. Velké úpravy řeky Odry byly prováděny v 19. století stavěním ochranných hrází a jezů z důvodu vedení Severní dráhy Ferdinandovy v nivě řek. V letech 1960 až 1969 proběhla úprava vodního toku v úseku Svinov – Kopytov, kdy byla velká část slepých ramen na soutoku s Opavou zasypána. Koncentrace dolů v nivě řeky Odry způsobila pokles krajiny a problémy s odváděním důlní vody do řeky. Zachovalá část nivy od Jeseníku nad Odrou po Svinov je dnes zákonem chráněna (CHKO Poodří). Díky tomuto opatření se dodnes na řece Odře zachovalo na rozdíl od zregulované Ostravice mnohem více přirozených štěrkopískových lavic, které jsou původním a často jediným biotopem pro přežití mnoha unikátních druhů živočichů. Do této skupiny živočichů patří především zástupci druhově bohaté třídy hmyzu.
Řeka Ostravice je karpatský větvící se štěrkonosný tok. Do doby vybudování přehrad ve Starých Hamrech a Morávce (50.–60. léta 20. století) se řeka chovala více méně podle starého říčního vzorce. Od pramenů byly Ostravice i přítok Morávka bystřinami se silnou erozí dna i břehů. Řeky unášely množství splavenin, které v minulosti ukládaly v rovinatých úsecích od Starého Města po ústí do Odry. Ostravice se prodírala štěrkovými naplaveninami, neustále vytvářela nová koryta a rozdělovala se do více ramen. Povodně a záplavy přicházely v aluviu řeky velmi rychle a živelně. Na přeplavované štěrkopískové náplavy se váže velmi vzácné společenstvo rostlin s třtinou pobřežní a židoviníkem německým. Ostrovy jsou unikátním domovem pro řadu drobných i větších druhů střevlíčků. Většina z nich patří k ohroženým a reliktním druhům (přežívajících dnes jen na určitém území). Společenstva speciálních rostlin a hmyzu jsou závislá na pohybu a přeplavování štěrkových a štěrkopísčitých náplavů bez konkurenčně schopnějších druhů.
O řece Ostravici je nejstarší dochovaná písemná zmínka z roku 1256 v listině, kterou se určují hranice mezi českým a polským státem. Řeka Ostravice množstvím a kvalitou vody vytvářela velmi příhodné podmínky pro osídlení a s ním pro ekonomický rozvoj území. Přivádění vody z řeky bylo v počátcích řešeno pomocí náhonů, např. Mlýnskou a Valchařskou strouhou, které zásobovaly město i rybniční soustavu a mlýny. Mlýnský náhony byl vybudován mimo pohyblivý říční břeh podléhající neustálé erozi a záplavám. Snahy o stabilizaci toku divoké Ostravice, prokopáním meandrů, stavěním hrází z hlíny a kamení, jsou doloženy od počátku 16. století. Spotřeba vody pro těžký průmysl i obyvatelstvo v 19. století způsobila její nedostatek a zhoršení kvality. Před 1. světovou válkou Vítkovice zřídily čisticí stanici odpadních vod, levý břeh Ostravice byl upraven kolem Rudolfovy hutě a železárenských výsypek. Problémy v korytě nastaly poklesem krajiny hlubinnou těžbou již počátkem 20. století. Roku 1901 bylo ve Vídni definitivně rozhodnuto o regulaci Ostravice. Poslední zlepšení kvality vody i životního prostředí s kompenzacemi pro divoce žijící živočichy a rostliny bylo provedeno v rámci revitalizace toku v Moravské Ostravě v roce 2015.
OSTRAVICE – ŘEKA PLNÁ ŽIVOTA
V 70. letech 20. století patřila Ostravice k nejvíce znečištěným řekám a byla téměř mrtvou řekou. Až s útlumem velkých průmyslových komplexů na Ostravsku od 90. let (např. vratimovská celulózka, Válcovny plechu Frýdek-Místek, Nová huť aj.) se čistota vody v Ostravici začala postupně zlepšovat.
Dnes už je Ostravice „zdravou“, zarybněnou řekou, ve které žije na 20 druhů ryb. Potvrzen byl i výskyt raka říčního (bioindikátor čistoty vody). Z ryb je nejpočetněji zastoupen jelec tloušť a parma obecná, dále např. plotice obecná, perlín ostrobřichý, ouklej obecná, cejnek malý, karas stříbřitý, ostroretka stěhovavá. Z dravých ryb žije v Ostravici pstruh obecný (viz exponát ve vitríně), okoun říční, bolen dravý a v některých úsecích i menší štiky nebo úhoři.
Za „vlajkovou loď“ rybí obsádky v Ostravici lze označit parmu obecnou, která zde tvoří početnou část rybí populace (proto také úsek Ostravice v našem městě spadá do tzv. parmového pásma vodních toků). Její štíhlé, protáhlé tělo je přizpůsobeno k životu v proudící vodě, kde u dna vyhledává potravu. Vyhovují jí proudící úseky s tvrdým štěrkovým nebo kamenitým dnem, které se nachází také v Ostravici. Parmy lze pozorovat třeba z mostu Miloše Sýkory.
Spolu s rybami začali Ostravici postupně osidlovat také vodní ptáci, kteří v ní nachází bohatý zdroj potravy. Nejčastěji uvidíme kachny divoké a racky, včetně některých velkých, tzv. „mořských“ druhů.
Nejvíce ptáků na Ostravici ale můžeme pozorovat v zimním období. Kromě kachen divokých, lysek černých a racků zde za potravou přilétají rybožraví kormoráni a morčáci velcí (viz exponát samce ve vitríně), vzácně lze zastihnout také orla mořského. Na lov ryb zalétá na Ostravici i volavka popelavá nebo ledňáček říční. V hnízdním období můžeme na příhodných místech zahlédnout také malé druhy bahňáků - kulíka říčního a pisíka obecného.
GEOLOGIE
Geologické podloží Ostravy tvoří mladotřetihorní jíly karpatské předhlubně, méně jílovce ždánicko-podslezské jednotky.
V povrchové stavbě převažují mladočtvrtohorní uloženiny řeky Odry a jejích přítoků nad uloženinami starších čtvrtohor (ledovcové, jezerní a eolické). Celá oblast je významně ovlivněna záplavami.
Na Ostravsko zasáhl dvakrát pevninský ledovec – při elsterském (před 700 000 – 450 000 lety) a sálském (před 370 000 – 130 000 lety) zalednění. Ledovec bránil řekám v odtoku na sever, v jeho předpolí se vytvořilo ohromné jezero, jehož vody přetékaly přes hlavní evropské rozvodí na jih do povodí Dunaje. Díky pohybům ledovce se zdá, že se terasy řek prakticky nezachovaly. Není tomu tak, ale jejich výškové rozdíly jsou relativně malé a po překrytí mladšími usazeninami je jejich studium možné prakticky jen pomocí vrtů a sond.
Při vyústění Odry z Oderských vrchů do Moravské brány ve valounech štěrků převládají kulmské droby a drobové břidlice, méně jsou zastoupeny černošedé jílovité břidlice a prachovce. Menší valounky jsou z křemene. Dále po proudu (od ústí Lubiny) se objevují beskydské pískovce s křemenem, lydity a rohovci. Současně po proudu stoupá i podíl nordických hornin a rozplavených usazenin kontinentálního zalednění. Povodňové hlíny jsou proměnlivě písčité, místy mají charakter sprašových hlín (největší podíl tvoří přeplavená hmota okolních sprašových hlín).
V pískoštěrcích Ostravice převládají beskydské pískovce, především godulského typu. Dále byly zjištěny křemen, rohovce, lydity, těšínity a pelosiderity. Od frýdlantské kotliny se objevují i severské horniny, jejichž podíl po proudu slabě vzrůstá. Štěrky mají šedavě hnědou barvu a nejeví stopy zahlinění.
Opava přináší ve svých štěrcích horniny kulmu, křemen a křemité horniny Jeseníků. Prokazatelně severské horniny tvoří jen slabou příměs. Štěrky jsou z větší části překryty povodňovými hlínami.
Díky činnosti člověka se v nánosech ostravských řek často objevuje i hlušina z dolů OKR, případně struska z hutí. Říční voda způsobuje erozi (narušování), transport (dopravu) a ukládání sedimentů. Plochá část dna říčního údolí, která lemuje vodní tok a je během povodní zaplavována vodou, se označuje jako niva. Proudící voda vytváří v nivě koryta. Vodní toky jsou často lemovány říčními terasami.
Říční sedimenty jsou uloženiny materiálu, dopravovaného a ukládaného tekoucí vodou. Jsou ukládány buď přímo v korytě vodního toku, nebo mimo koryto, na povrchu nivy. Vodní toky nejčastější erodují, přepravují a ukládají materiál během povodní, kdy narůstá průtok i rychlost proudění vody. Usazeniny jsou roztříděné podle velikosti (hrubší na horním toku, směrem po proudu se zjemňují). Tvoří se tam, kde dojde ke snížení rychlosti proudu, např. při březích na vnitřní straně zákrutů.
V korytech řek se tvoří na dně rozsáhlé štěrkové a pískové nánosy, které se při nižším stavu vody vynoří na povrch jako štěrkové a pískové valy (výspy, ostrovy). Za vyššího stavu vody a při povodních se stěhují a přemisťují – erodováním na horním a nanášením na dolním konci.
V zákrutech řek, kde proud naráží na vnější (nárazový, výsepní) břeh, řeka rozrušuje a vymílá, břeh je vysoký a strmý. Na opačném břehu (vnitřní, nánosový, jesepní) nanáší a vznikají zde pískové a štěrkové jesepy.
POVĚST O VZNIKU OSTRAVICE
„Před dávnými a dávnými časy pásl jeden ovčák své ovce pod Lysou horou. Byl to čilý a veselý hoch, schopný v každé chvíli nějakého šelmovství. Neměl ve zvyku sedět stále u stáda, ovečky mu hlídal pes, ale protože miloval přírodu, bloudíval lesem a pozoroval, co mu jen padlo do očí. Když opět jednou pronásledoval veverky a barevné motýly, dostal se do hustého křoví, odkud nemohl ani vpřed, ani vzad. Odpočinul si a počal hledat východ. Tu spatřil před sebou na zemi veliký běloskvoucí čtyřhranný kámen, vyhlížející tak, jako by bylo pod ním něco zazděno. „Tu bude jistě nějaký poklad!“, pomyslil si hoch a již se opřel do kamene, aby jej odvalil. Trvalo to dosti dlouho, než se mu podařilo kamenem hnouti. Ale ó běda! Zpod kamene vytryskl mohutný proud vody a porazil zvědavce k zemi tak, že ho málem zabil.
A nyní stékala neustále voda dolů z hory a za několik dní bylo celé údolí mezi Ondřejníkem, Kněhyní, Smrkem a Lysou horou zaplaveno. Konečně se podařilo jednomu poustevníkovi otvor ucpat tajemným začarovaným mechem a proud vody byl slabší. Po nějakém čase prorazila si voda cestu k severu a teče tak dodnes. Pastýř, který děkoval jen šťastné náhodě, že velkou vodu přežil, pojmenoval tento proud vody, jenž tak ostře teče a vše trhá, „Ostravicí“. Toto jméno již řece zůstalo a podle ní byly zřejmě pokřtěny obě Ostravy – Slezská a Moravská.“
(Převzato ze STEHLÍKOVÁ, Marcela. Pověsti Ostravska aneb na každém šprochu pravdy trochu. Ostrava 2005, s. 20–21.)
Akce: Otevřít verzi pro tisk