PÁTEK 2. 10., 15.30 h | O kavárnách i osobnostech, které v nich tvořily a diskutovaly, s kurátory výstavy, historiky Evou Ševčíkovou a Jiřím Sochorkem. Výstava Ostravská kavárna představuje historii kaváren od přelomu 19. a 20. století až po současnost. Přibližuje je jako místa setkávání, architektonické fenomény i centra kulturního a společenského života. Návštěvníci a návštěvnice se dozvědí více o podobě legendárních podniků, jejich proměnách i osobnostech, které byly s kavárenským prostředím spojené. Kapacita prohlídky je 25 osob. Rezervace zdarma od 13. 9. 2026 na GoOut.
SOBOTA 3. 10., 10 h a 13 h | Fotoarchivem historických snímků Ostravského muzea s historikem Jiřím Sochorkem. Sbírka čítá tisíce snímků, na kterých lze sledovat proměny města, jeho ulic, známých staveb i podob bydlení v různých dobách. Autentické fotografie přibližují, jak se Ostrava postupně utvářela a měnila – od jednotlivých budov až po atmosféru jejích čtvrtí. Prohlídky se konají v 10:00 a ve 13:00. Kapacita každé prohlídky 6 osob. Rezervace zdarma od 13. 9. 2026 na GoOut.
ÚTERÝ 6. 10., 17 h | O proměnách lokální architektury a způsobu bydlení od 13. do 16. století s archeologem Zbyňkem Moravcem. Jak vypadaly domy, ve kterých žili obyvatelé středověké Ostravy? Co o jejich podobě, uspořádání a každodenním provozu prozradily archeologické výzkumy posledních desetiletí? Kapacita přednášky je 30 osob. Rezervace zdarma od 13. 9. 2026 na GoOut.
ÚTERÝ 6. 10., 16 h | Výběr ikonických předmětů 50. – 90. let ze sbírek Ostravského muzea s kurátorkou uměleckohistorických sbírek Monikou Piegerovou. Co dělalo domov domovem v druhé polovině 20. století? Výklad přiblíží materiály, technologie a tvary, které formovaly estetiku československých domácností, i nadčasový design, vybavení a technické vymoženosti tvořící pomyslné hvězdy tehdejších interiérů. Kapacita programu je 15 osob. Rezervace zdarma od 13. 9. 2026 na GoOut.
Ty děti mně největší starost dělají
Osudy potomků Boženy Němcové ve fotografii
Ve dnech 10. prosince 2015 – 28. února 2016 proběhne v Ostravském muzeu výstava Ty děti mně největší starost dělají. Název výstavy je odvozen ze závěru dopisu Josefa Němce, který psal své ženě na přelomu let 1856/1857 z korutanského Villachu. Dopis, který je dnes uložen v archivu Muzea Boženy Němcové v České Skalici, ilustruje upřímný zájem, který oba manželé věnovali po smrti nejstaršího Hynka svým třem dospívajícím dětem.
Ojedinělá výstava je koncipována jako obrazový průvodce věnovaný rodině Boženy Němcové, to znamená Josefu Němcovi, dětem a některým vnukům. Pomocí fotografií zachycuje příběh života potomků Boženy Němcové. Ukazuje poprvé její děti jako individuální osobnosti, přibližuje průběh jejich života a názory. Život syna Boženy Němcové Karla a mládí jeho dětí jsou úzce spjaty zejména s jihočeským Táborem, kde s přestávkami po smrti své ženy žil i Josef Němec. Za otcem i bratrem Karlem sem přijížděly i další dvě děti – Jaroslav z Ruska a Dora z Jičína.
Pojítkem a laskavým zázemím dětem i vnoučatům Boženy Němcové byla táborská rodina Šechtlů. Manželka zakladatele slavného fotografického rodu Šechtlů Kateřina byla nejen švagrovou Karla Němce, syna Boženy Němcové, ale současně i matkou jeho syna. Obě rodiny pojilo proto i v dalších generacích upřímné přátelství. Dodnes jsou v Šechtlově archivu uloženy širší veřejnosti neznámé fotografie dětí a vnuků Boženy Němcové.
Každé dítě Boženy Němcové si s sebou nese svůj příběh, někdy smutný, někdy laskavý, každé dítě prožilo svůj život jinde a za jiných podmínek. Všechny byly po smrti matky nezralé, otec jim byl velkou oporou. Všechny dlouho hledaly své místo v životě, ale nakonec ho našly.
Syn Karel prožil velkou část svého života v Táboře. V červnu 1870 zde byl jmenován zahradníkem a zároveň učitelem štěpařství, zelinářství a botaniky v hospodářské škole. Mimo to, že zde založil několik soukromých zahrad, vypracoval i plán na vybudování nové části městských sadů. V roce 1896 vyhrál konkurs na ředitele Zemského pomologického ústavu v Praze – Tróji.
Téma, v němž si všichni sourozenci rozuměli, bylo sadařství. Sadařem se na sklonku života stal i mladší Karlův bratr Jaroslav. Ten velmi záhy po smrti matky odešel do Ruska. První roky svého pobytu v Rusku přemýšlel o profesi fotografa. Doufal, že když si zařídí fotografický závod, rychle zbohatne. Brzy však začal uvažovat o profesi učitele. Stal se učitelem kreslení a rýsování na oděské reálce, později byl jmenován inspektorem oděské reálky a po sedmi letech ředitelem gymnázia v Rovně. I Jaroslav se začal horlivě zabývat ovocnářstvím a sadařstvím. V roce 1895 byl vyslán ruským ministrem zemědělství do Spojených států a Kanady, aby se tam seznámil s průmyslovým zužitkováním ovoce. Výsledkem této Jaroslavovy cesty byl rozsáhlý spis Promyšlennoje plodovodstvo v Severnoj Amerike. Jedná se o knihu, jež na čtyřech stech stranách s více než dvěma sty třiceti nákresy ilustruje ovocnářství Severní Ameriky.
Dcera Dora se stala učitelkou na soukromé dívčí škole v Jičíně, zůstala svobodná, neboť jako učitelka musela dodržovat celibát, který byl zrušen krátce před její smrtí. Osamělá Dora stejně jako bratři propadla zahradnické vášni. V roce 1890 si v Jičíně pronajala velkou zahradu, kterou v roce 1894 koupila. Na části pozemku si Dora postavila v letech 1910-1911 podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče vilku.
Pokračovatelem rodu Boženy Němcové byly děti Karla, dvě manželství, sedm dětí. Pět z nich se narodilo v Táboře. Ale všechny se do Tábora vracely. Vracely se k Šechtlům. Největší díl babiččina talentu a dědečkovy obětavosti zdědila Marie (doma Madla) Němcová. Marie Němcová se věnovala řadě pedagogických aktivit. Začala psát nejen příručky pro práci s dětmi, eseje, hry pro loutková divadla (Princezna Čárypíše), ale společně s redaktorkou časopisu Česká dívka Annou Hlavatou vydávala i knihovnu praktických příruček „Umělecké snahy“. Provdala se za gymnaziálního profesora francouzštiny a němčiny Zdeňka Záhoře. Po své matce Anně Němcové převzala Marie Záhořová práci ve spolku Záchrana. Jako předsedkyni spolku se jí podařilo v roce 1926 dokončit stavbu spolkového domu - Ženského domu Ch. Masarykové - v Praze. Ve spolkovém domě Záchrany našly dívky a ženy z nižších sociálních vrstev, studující, ženy hledající práci nebo bez domova a zaměstnání – hotel, internát, ubytovny, dílny, lékařskou pomoc i zprostředkovatelnu práce. Penzion kryl režii z levného pronájmu lůžek, provozoven a prodeje vlastních výrobků, zejména koberců. Zbytek nákladů byl uhrazen subvencemi, dary a sbírkami.
Přátelství s Alicí Masarykovou přivedlo Madlu i k založení spolku Československá YWCA (Křesťanské sdružení mladých žen), kde se stala předsedkyní. Po velkorysém projektu spolkového domu Záchrany se Marie Záhořová také v YWCE soustředila na vybudování vlastního sídla – Dívčího domova v Žitné ulici. Podobné domovy stačila vybudovat i v Brně a v Bratislavě. Marie byla členkou mnoha dalších spolků, například Československého červeného kříže a Československé ochrany matek a dětí.
V roce 1921 se Marie Záhořová stala ministerským radou na ministerstvu sociální péče. Měla v referátu péči o děti, matky a opuštěné ženy.
Na této netradiční výstavě se pomocí fotografického příběhu dozvíme, že dramatický život, který v její době nebyl obvyklý, žila nejen Božena Němcová. I její děti a někteří vnuci prožili životy, které za sebou zanechaly nesmazatelnou stopu – ať už materiální nebo duchovní. Podstatnou část výstavy tedy tvoří fotografie, jež oproti zvyklostem literárních výstav obsah výstavy nejen ilustrují, ale jsou její nedílnou rovnocennou součástí: každou z fotografií doprovází citát - vyjádření spoluúčastníka nebo dokonce spolutvůrce událostí - a komentář rozšiřující a doplňující informace uvedené v citátu. Nepoložili jsme důraz ani tak na vnímání fotografie po umělecké stránce, i když fotografie Ignáce Šechtla jsou nejen technicky dokonalé, ale i po umělecké stránce vynikající. Ignác Šechtl se snažil na svých snímcích plně zachytit povahu, charakter a pomocí detailů i sociální postavení portrétovaného. Díky tomu mají fotografie velkou vypovídající pramennou hodnotu. Chtěli jsme ukázat, že i fotografii lze číst, a tak je v našem pojetí fotografie na výstavních panelech určena i ke čtení, stává se zde spíše novým druhem pramene než druhem výtvarna.
Nevšední výstava nabídne návštěvníkům Ostravského muzea více než 60 panelů s texty, fotografiemi a ilustracemi, které mapují život Josefa Němce a jeho všech čtyř dětí. Přibližuje nám i osud některých vnoučat, zejména Marie Záhořové-Němcové, učitelky, sociální pracovnice a zakladatelky YWCA. Expozice ukazuje, že i jednotliví členové rodiny Boženy Němcové byli vzrušujícími a inspirujícími osobnostmi.
Autorkou výstavy je Mgr. Yvetta Dörflová z Památníku národního písemnictví v Praze, který je spolupořadatelem výstavy společně s Muzeem Šechtl & Voseček v Táboře, Muzeum Boženy Němcové v České Skalici a Muzeem textilu UPM v České Skalici.
Ty děti mně největší starost dělají. (Osudy potomků manželů Boženy a Josefa Němcových ve fotografii.)
Ostravské muzeum, p. o.
10. prosince 2015 – 28. února 2016
Výstava se koná u příležitosti:
- 210. výročí narození Josefa Němce
- 195. výročí křtu/narození Boženy Němcové
- 160. výročí 1. vydání Babičky
- 95. výročí úmrtí Theodory Němcové
Vernisáž 10. prosince 2015 v 17 hodin v Ostravském muzeu – zahájení literárně dramatickým pořadem s hudbou Nejen o Josefovi a Boženě; proslov autorky výstavy Mgr. Y. Dörflové
Akce: Otevřít verzi pro tisk