Dobrodružství Hedvábné cesty - Čína
Snad žádný cestopis si nezískal takovou popularitu jako tzv. Milión Marka Pola z Benátek. Marco Polo (asi 1254–1324), syn benátského obchodníka, spolu se svým otcem Niccolem a strýcem Maffeem byli prvními Evropany, kteří putovali po Hedvábné cestě po celé její délce. Zároveň byl nadlouho jediným Evropanem, jenž se setkal s pouští Taklamakan, kterou obešel po jižní větvi Hedvábné cesty. Z Polova cestopisu se tak Evropané poprvé mohli dozvědět o poměrech na staré obchodní cestě, která se až mnohem později stala známou pod jménem Hedvábná cesta. Samozřejmě největší pozornosti se u Marka Pola těšila říše Velikého chána, zabírající v jeho době již většinu Eurasie.
Co si však pod pojmem „Hedvábná cesta“ máme představit? Uvedený moderní název vznikl až ve druhé polovině 19. století a vděčíme za něj Ferdinandu Paulu Wilhelmu, baronu von Richthofen (1833–1905). Tento německý geograf, geolog a cestovatel pocházel ze šlechtické rodiny z Pruského Slezska. Studoval geologii a ostatní přírodní vědy ve Vratislavi a Berlíně, od roku 1856 v Tyrolsku. Jako člen Říšského geologického ústavu ve Vídni se roku 1860 vydal s pruským vyslancem do východní Asie. Pobýval v Japonsku, na Filipínách, Jávě, v Siamu a Barmě. Od roku 1868 prováděl po čtyři roky geologický a geografický výzkum Číny. Ještě za svého života byl oceňován jako jeden z největších světových zeměpisců. V roce 1877 vyšel první svazek jeho monumentálního díla China. Ergebnisse eigener Reisen und darauf gegründeter Studien (Berlin 1877–1912, 4 svazky a 2 díly atlasu), kde mimo jiné podal dějiny geografického výzkumu Číny. Zde jako první použil termínu „Hedvábná cesta“ (Die Seidenstraße) pro celou síť obchodních cest spojujících Čínu se Západem – takže by se spíše mělo mluvit o „hedvábných cestách“.
Jméno Hedvábná cesta se brzy stalo všeobecně přijímaným pojmem a je paradoxem, že teprve poté bylo zavedeno i v Číně samé.Čínský termín S’-čchou č’ lu (絲綢之路; 絲綢之路sīchóu zhī lù) je doslovným překladem Richthofenova názvu. V češtině termín „Hedvábná cesta“ zdomácněl pravděpodobně až v průběhu první poloviny 20. století. Dnes se tak označuje zejména hlavní linie s několika větvemi, která od 2. století př. n. l. vedla z Čchang-anu (dnešní Si-an) ve střední Číně přes Tun-chuang, Kašgar a Samarkand do Persie. Zde se Hedvábná cesta štěpila na trasu do Indie – důležitou zejména v období šíření buddhismu do Číny – a na další, vedoucí do Tyru a Antiochie ve východním Středomoří a do egyptské Alexandrie. Sedmitisícové vrcholky Pamíru dělily Hedvábnou cestu na západní a východní část – na západ ležely pouště Karakum a Kyzylkum, na východ Tarimská pánev s nehostinnou pouští Taklamakan a dále Gobi.
Po staletí putovali obchodníci, diplomatická poselstva, poutníci a misionáři různých náboženství, dobrodruzi i celé národy ze Západu na Východ a opačně se svými koni, velbloudy, mezky a mulami nekonečnými středoasijskými stepmi a pouštěmi, náhorními plošinami a horskými průsmyky po významné cestě, kterou zřejmě znali pod různými jmény. Italští cestovatelé 13. a 14. století putovali zcela jistě po jiné trase, než po jaké dováželi z Číny své zboží arabští středověcí kupci. Rovněž tak Byzantinci měli své obchodní cesty, jiné cesty vedly na jih do Indie. V čínských historických pramenech se například objevují pouze obecné názvy jednotlivých větví jako „severní cesta“, „jižní cesta“, „střední cesta“, „přímá cesta“, „nová cesta“, „nová severní cesta“ apod.
Poutníci ze Západu většinou přecházeli průsmyky v pohoří Tchien-šan, aby se dostali do Tarimské pánve s jejími oázami při vodních tocích, z nichž hlavní řeka Tarim se vlévala do slaného jezera Lobnor. Kdysi to bylo rozsáhlé jezero o délce až 100 kilometrů a šířce mezi 25 a 40 kilometry. Dnes je to vysychající mělké jezero (průměrná hloubka 1 až 2 metry), napájené vodami řeky Konče s proměnlivým tokem, což způsobuje zvláštní jev „putování jezera“.
Na jižním okraji Tarimské pánve leží stará obchodní střediska Kašgar, Chotan, Kerija a Loulan při jezeru Lobnor. Odtud jižní větev Hedvábné cesty pokračovala do Tun-chuangu, považovaného za západní bránu Číny. Leží v dnešní provincii Kan-su a z něj cesta procházela dál Kansuským koridorem mezi pouští Gobi a pohořím Nan-šan (dnešní Čchi-lien-šan) až do Lan-čou, nynějšího správního střediska provincie Kan-su a důležitého železničního uzlu. Z Lan-čou pak směřovala do sídelního města Čchang-anu.
Putování po Hedvábné cestě v minulosti zabralo roky a někdy bylo značně nebezpečné. A to nejenom vzhledem k zeměpisným poměrům. Poznali to nejen starověcí a středověcí cestovatelé, ale i cestovatelé 19. a začátku 20. století, kteří museli putovat často v přestrojení. Dostat se například z východu na západ Číny nebylo snadné ani před několika desítkami let.
Dnes není nijak obtížné se do oblastí, jimiž kdysi procházela Hedvábná cesta, dostat pohodlně za několik hodin letadlem. Města a oázy někdejšího Východního Turkestánu spojují i moderní silnice a železnice. V roce 1963 byla dokončena železnice Lan-čou – Urumči, napojující Sin-ťiang na čínskou železniční síť. Před několika lety byla prodloužena až k hranicím Kazachstánu, kde v místě Džungarské brány opouští území ČLR. Roku 1983 byla otevřena její odbočka do oázy Korla, vedoucí v délce 476 kilometrů z Turfanu před pohoří Tchien-šan. Po staré severní a jižní trase Hedvábné cesty a jejich odbočkách na sever a na jih probíhají nyní trasy dálkových silnic 1. a 2. třídy, které na území Sin-ťiangu dosahují celkové délky kolem 31 000 kilometrů. Z Urumči do Turfanu byla dokonce nedávno otevřena dálnice, po níž se pohodlně mezi oběma městy dostanete dálkovými autobusy za dvě hodiny (jezdí s pravidelnými intervaly 20 až 30 minut). Nejdůležitější oázy Sin-ťiangu jsou letecky spojeny s Urumči, odkud se letecké linky rozbíhají do celé Číny.
Naše výstava je věnována kontaktům po Hedvábné cestě na územní dnešní Čínské lidové republiky. Větší pozornost je přitom věnována její západní části mezi Kan-su a Sin-ťiangem (Východním Turkestánem), kde kontakty mezi Východem a Západem a Severem a Jihem mají mnohatisíciletou tradici.Budete se moci přesvědčit o tom, že Hedvábná cesta, i když se její trasy v průběhu staletí a tisíciletí měnily, byla nejdůležitější spojnicí Číny, střední Asie a Středomoří, po níž se šířila náboženství, umění, vynálezy i zkušenosti a po které putovala poselstva mezi Východem a Západem od 2. století př. n. l.
Tipovací soutěž o diamantový šperkSoučásti výstavy je výherní tipovací soutěž o exkluzivní diamantový šperk
|
Autoři výstavy:
PhDr. Vladimír Liščák, CSc.
PhDr. David Majer
Ostravské muzeum
Národní galerie v Praze
Orientální ústav Akademie věd ČR
Akce: Otevřít verzi pro tisk